Nedělní dávka upřímnosti aneb kdo je vlastně My Maliblue

Dnešní neděli jsem se rozhodla strávit tak trochu víc relaxačně a s vidinou poetického dne, jsem usedla k diáři z roku 2015 a 2014. Ne nebojte se! Nebudu pro vás rekapitulovat svoje předchozí léta i když to, o čem chci psát s tím souvisí.

Začetla jsem se do diářů. Pokud jste to neudělali, vřele doporučuji. Určitě budete překvapení kolik se toho dá stihnout za týden nebo měsíc. Vždy se ptám sama sebe, kde beru tu energii. Ale bez delších průtahů k věci.

Sama sebe jsem se kolikrát ptala, proč mám chuť psát blog. Na prvním místě kromě toho, že mě to baví je uspokojení ostatních. Najít spřízněné duše které mají rády nejen typicky holčičí věci (kosmetiku,diy apod.), ale také moje neřesti jako jídlo a kávu, dobrou hudbu. Musím se přiznat, že sranda to není. Ať si kdo chce co chce říká, je to fuška. V jednom období o kterém jsem psala před Vánoci, jsem prostě neměla odvahu dělat to špatně. Jsem perfekcionista a jsem k sobě někdy až moc přísná. Každý máme perfekcionismus nastavený jinak, takže se vám může zdát, že to tak není.

Je a je to šílené. Žít s člověkem, který neustále hledá důvody proč něco nemůže udělat protože by to neudělal dost dobře, to je snad to nejhorší. Každopádně mi psaní a sdílení s vámi hrozně chybělo. I když jsme tady úzká skupina lidí, vaše reakce mě opravdu motivují a mám pocit, že moje snažení není uplně zbytečné a informace jsou pro vás přínosem. Proto jsem se rozhodla být upřímná. Říct vám vše o My Maliblue.

Za My Maliblue sedí bloňdaté (teď trochu tmavě růžovovlasá) holka, která nestojí o popularitu nebo zveřejnění svojí tváře. Ještě na to není čas. Na co je však vhodný čas, je přiznání. Svěření se vám, čtenářům jaké jsou plány do roku 2016.

Dva, tedy skoro tři roky zpátky jsem hodně pracovala v kosmetickém průmyslu. Procházela jsem jedno školení za druhým a kosmetický průmysl byl (a stále je) mou velkou vášní. Budovala jsem si velkou klientelu a své práci jsem obětovala vše. Svoje soukromý, volný čas, jídelníček. Když to takhle táhnete více než rok a půl v jeden moment vám tělo řekne DOST! Ale vy ho neposloucháte protože to co je důležité je práce.

A tak jsem se jednoho horkého, letního dne v práci tzv. složila. Nemohla jsem dýchat ani chodit. Přijela sanitka a odvezla mě do nemocnice. Vyděšená jsem ležela na lůžku a dýchala do pytlíku, jak mi doporučila sestřička. Všechno dobře dopadlo a já se zdravá ale vyděšená dostala domů.

Tyto situace kdy jsem nemohla dýchat a myslela jsem, že umírám se neustále opakovali. Častěji a častěji. Během pár měsíců jsem rušila nejen práci, ale i setkávání s přáteli. Byla jsem zavřená doma a čekala kdy to přijde zase. Nedokážu vám popsat tu bezmoc, když nevíte co se s vámi děje a váš život ovládá strach.

Jestli se ptáte co lékaři, každý mi říkal něco jiného. Jeden, že to je chřipka. Další našel něco v imunitě. Celá moje rodina včetně mě byla zoufalá a snažila se najít řešení. Byl mi doporučen lékař v nemocnici na Karlově náměstí. Všechna vyšetření srdce, imunity apod. byla v pořádku. Verdikt zněl poprvé jasně - je to v hlavě!

Nevěřila jsem svým uším a nechtěla si přiznat,že podle lékařů jsem blázen. Viděla jsem se na lůžku v Bohnicích a můj strach byl obrovský. Byla jsem zoufalá a nechtěla jsem nic, jen úlevu od toho nefungování. Nejedla jsem, nesmála jsem se, byla jsem absolutně bez života. Moje váha klesla na 45 kilo a při mé výšce 176 cm to nebyl nic moc pohled. Pleť byla bílá a vlasy jako z papíru.

Na Vánoce roku 2014 jsem se poprvé dostavila pro diagnózu ke svému psyciatrovi (zní to šíleně ale psychiatr je doktor pro duši). Panická ataka se sklony k depresi. Předepsal mi léky, které doplní do mozku serotonin , která se mi přestal tvořit. Tenkrát v práci jsem prodělala tzv. vyhoření. Ze stresu, z přetlaku, z očekávání která jsem měla k sama sobě. Naordinovala jsem si pocity méněcenosti a za dveřmi už stála deprese. Ta mě nutila pochybovat o sobě, nejíst, nespat. Kontrolovala abych se moc nesmála a byla neustále vystrašená s pocitem, že nic nemá cenu.

Nikdy bych vám nepřála tohle zažít. K panickým atakám patří i fóbie. Takže jsem se bála všech otevřených prostranství a všech dopravních prostředků. Nesnesla jsem větší počet lidí.V autě jsem jezdila jen v zadu a v leže. Z bytu jsem prakticky nevycházela. Teď když to píšu, nechce se mi věřit, že jsem to zvládla.

Velkou oporou mi byla rodina spolu s přítelem. Nebýt jich, sama to nezvládnu. Psychologa jsem začala navštěvovat hned po novém roce a za podpory mojí rodiny jsem zvládala i dalekou cestu. Pochopit, že léky za vás nic nevyřeší mi netrvalo dlouho a začala jsem pomalu chápat, proč je tak důležitá psychoterapie.
V březnu roku 2014 jsem se poprvé pokusila o cestu mhd. Po jedné stanici jsem panicky vystoupila ale zvládla jsem to. Zní vám to šíleně? Tak to prostě je. Duševní zdraví je kromě toho fyzického životně důležité a v dnešní době je i přes všechny informace, opomíjené. Lidí s panickou atakou je strašně moc. Dovolím si říct, že každý druhý nebo třetí ale ten třetí o tom neví.

A teď je rok 2016, já se cítím skvěle a prošla jsem neuvěřitelně těžkou změnou. Stále jí procházím ale teď, už vědomě. Vím, že kdybych tenkrát nezačala docházet na psychologické terapie, už vám tohle nikdy nenapíšu a to nechci tahat emoce z vás kdo to čtete. Zároveň vím, že je strašně důležité aby se o panické poruše a psychických nemocech mluvilo.

Proto bych tento blog chtěla rozšířit o informační články jak pečovat o svoje psychické zdraví. Motivace je důležitá i pro ty z vás kteří trpíte občas jen splínem a nemusíte mít nutně deprese. Nemusíte se bát žádného šarlatánství které je v poslední době tak v módě ani koučingu, který rozhodně dělat nehodlám ,)

Chci vám jen popsat svoje chyby a sdílet to, co jsem se za těch pár let naučila. Nejdůležitější je totiž na sobě pracovat. Nejde jen o krásu fyzického těla i když sport je také důležitý. Pracovat na své psychice vede k úžasným věcem. Zjistíte co vlastně od života chcete, zbavíte se starých modelů řešení situací a podíváte se na svoji problémy tzv. jinýma očima. Všechno to ale stojí kus odvahy a práce. Není to otázka týdnů, spíše měsíců.

Pokud čtete tento řádek možná jste rozhodnutí My Maliblue, už nikdy nenavštívit. Možná jste se rozhodli opačně. V tom případě se na vás těším u dalšího postu a děkuju za vaši přízeň! Hezkou neděli.

Vaše MM.